Make your dreams come true

by - září 24, 2018

Každý máme sny ... ať už je to skok padákem nebo lístek na koncert vysněnýho interpreta, dovolená na opuštěným ostrově, kupa dětí, nebo najít tu pravou lásku - nikdy si svůj sen nenech vzít ať je jakkoliv bláznivej a nereálnej. Nikdy nepřestávej snít a jít si za tím co chceš. I když tě ostatní sráží k zemi, i když ti život připraví hodně překážek, i když to třeba nevyjde napoprvé, nikdy nepřestaň. 
A i když to zní jako klišé - nezapomeň si vážit si toho co máš. Že ráno vstaneš a po svých se jdeš nasnídat, že se můžeš najíst, sama obléknout, jít do práce, že slyšíš smích na druhé straně sluchátka, že můžeš říct svůj názor, cítit vůni parfému, políbit svýho kluka na dobrou noc, objemout svý ségry, obejmout svý rodiče, říct jim všem, že je máš ráda.
Dala bych cokoliv za to, abych mohla zase obejmout svýho tátu. Aby mi někdo řekl, že to byl jenom sen, že je všechno v pořádku. Někdy v noci se mi stalo, že jsem si připadala jako kdybych ležela ve svojí starý posteli u našich, v polospánku jsem slyšela, jak taťka v obýváku cinká, protože dojídá večeři a já musím ležet protože jdu zítra do školy, ale nemůžu spát, tak jsem vstala a celá rozespalá šla do obýváku jakože potřebuju na záchod, jako jsem to vždycky dělávala abych se mohla na chvíli zastavit a koukat na televizi ... a v tom jsem se vzbudila a než jsem se vzpamatovala co vlastně je a není pravda, měla jsem tak krásnej pocit jako kdyby se nic z toho co se stalo nikdy nestalo.
Někdy mám chuť prostě taťkovi napsat dopis, abych mu řekla co všechno se děje, že jsem poprvé letěla letadlem a to hned tříkrát během dvou týdnů, že jsem byla poprvé u moře a je fakt slaný... že jsem viděla mýho nejoblíbenějšího zpěváka, aby se mi zase mohl smát, že jsem jak puberťačka... občas zapomenu, občas si říkám,"už dlouho jsem nenapsala taťkovi", nebo "jé tohle by se taťkovi mohlo líbit"... "to bych mu mohla koupit". Občas mám prostě pocit, že mě nikdy neopustil a vím, že je tu se mnou protože až mi příště zase třikrát spadne jedna věc, budu vědět, že si ze mě zase jenom dělá srandičky jako vždycky. Občas najednou začnu plakat a nemůžu to zastavit, občas jdu a pročítám si naše starý zprávy a koukám se na fotky a videa, abych ho zase viděla se smát.
Když tě někdo blízký opustí první den nedokážeš věřit tomu co se stalo, jsi prostě v takovým šoku, že si nic nedokážeš připustit... nemůžeš usnout, jen pláčeš a říkáš si proč. Další den si nemůžeš vzpomenout co se stalo, máš totální amnézii, víš tak trochu co se stalo, ale nemůžeš si na nic vzpomenout, vybavit si detaily - lidská mysl je prostě něco neuvěřitelnýho. Potom si postupně uvědomuješ že jsi byla v nemocnici, že jsi taťkovi šeptala do ucha jak moc jsi na něj pyšná a pak si vybavíš moment, kdy jsi pustila jeho ruku a ona prostě bezvládně spadla... a to byl ten moment, kdy sis uvědomila co že ti to doktorka vlastně řekla. Chybí mi tu každý den, v mým srdci je prostě díra, kterou nejspíš už nic nedokáže spravit...
Přála bych si ještě jednou taťku vidět, smát se s ním, říct mu jak jsem díky němu vyrostla, jak moc mě naučil a že mi tady chybí - nám všem, říct mu, že jsem na něj pyšná za to jak se se vším popral a jak moc byl statečnej, když zemřeli jeho rodiče. Občas si říkám co by mi řekl, jestli si všechno pamatuje, jestli na mě vážně čekal až si k němu sednu, aby mohl odejít. Občas si přeju najít dopis nebo něco od něj, abych věděla na co poslední dny myslel. Ale vím, že taťka prostě neměl v plánu nás opustit takhle brzo, že neměl potřebu se loučit a to je pro mě nejvíc na světě. Kéž bych byla aspoň z poloviny tak statečná a odvážná jako on.
T.

 

You May Also Like

0 komentářů