OK

by - září 11, 2018



"Ok". našla jsem ve čtvrtek ráno na telefonu a hned jsem se musela usmát. Je v pořádku, nic se mu nestalo a já se tak bála a měla jsem špatný pocit když jsem odcházela z nemocnice.
Jako kdybych od něj neměla už nikdy chodit pryč...
Jenže ten pocit byl správný a já už navždycky budu věřit v to, že mi někdo tam nahoře chtěl říct co se stane.
Pár dní předtím jsem rozbila dózu s nápisem HOMEMADE a srdce který na ní bylo se rozlomilo přesně v půli. V tu chvíli jsem si to asi nechtěla připustit, nebo jsem jednoduše nevěřila, že by to mohlo něco znamenat. Ale teď už to všechno dává smysl.
Ztratila jsem tátu.
Den předtím než se to stalo jsem se rozhodovala jestli pojedu z práce domů, nebo do vedlejšího města do nemocnice za taťkou a přestože jsem to v plánu neměla, rozhodla jsem se že pojedu, i když jsem věděla, že se zpátky budu trmácet autobusem a možná někde zmoknu, i když jsem měla boty, který bych měla jednoznačně zničený, kdybych opravdu zmokla.
Kdybych věděla, že ty dvě hodiny, který spolu strávíme budou naše poslední a že mu to moje "mám tě ráda táto" říkám naposledy, nemusela bych se rozhodovat ani na vteřinu a hlavně bych ho tam nikdy nenechala.
V první chvíli byl v pořádku, na všechno reagoval tak jako vždycky, vtipkoval a vyptával se mě na všechno přesně tak jako vždycky ... ale potom se mu zatočila hlava a najednou mi řekl, že mu není dobře - sestra mu dala injekci a on neví co to bylo nebo proč mu to dali. Motala se mu hlava a odpověď na mojí otázku mu zabrala přinejmenším dvě minuty. Vždycky jakoby na chvilku zavřel oči a odpočíval. A když jsem chtěla dojít pro sestru najednou se probral a byl zase v pořádku, tak jsem si myslela, že je unavený, že mu dali něco na zklidnění.
Čas návštěvy se neúprosně krátil a já se ještě jednou naposledy zeptala, jestli do té Pražské nemocnice ohledně převozu opravdu nemám znova zavolat ještě dneska. Za celou tu dobu mi nikdo z lékařů, sester, recepčních ani dalších zaměstnanců nedokázal říct jak mám postupovat, když chci taťku dostat do specializované nemocnice, kde by mu mohli pomoct. Všude mě odbývali ale ani tak jsem to nevzdávala.
Tolik jsem se o něj bála a ještě než jsem odešla, chytla jsem ho za ruku a řekla mu že ho mám ráda, stiskl mi ruku a já jemu nazpátek, on dvakrát, já dvakrát, naše klasický srandičky... teď vím že se musel tak moc snažit abych na něm nepoznala jak moc zlý to je.
Ještě jsem ho poprosila aby mi večer napsal, abych věděla jak mu je a jestli je všechno v pořádku ale on že ne, že ho psát nebaví - vždy posílal jen smajlíka s nápisem OK a to i přesto, že by na stejný počet kliknutí mohl napsat na klávesnici OK. Teď když na to myslím tak se musím usmát. Taťka byl skvělej. Lepšího tátu jsem si nikdy nemohla přát. Nikdy se na mě ani na ségry nevykašlal, staral se o nás sám a přestože věřím, že spousta jiných chlapů by utekla, on to neudělal. On se kvůli nám naučil vařit, vozil nás do školy a ze školy, dělal s námi úkoly, krmil a přebaloval naší nejmladší lásku a při tom všem se nezbláznil. Vždycky koukal na nás jako první a až potom na sebe, na svoje štěstí. Vždycky jsme se na něj mohly spolehnout. Vždycky za nás bojoval a my vždycky bojovaly za něj.
A když jsem druhý den našla na telefonu dva zmeškané hovory od ségry a zprávu "zavolej mi, nutné" srdce se mi na chvilku zastavilo. Větší strach jsem nikdy v životě neměla... ségře volali z nemocnice. Taťka upadl do bezvědomí a srdíčko mu vynechávalo. Potom mi ségra řekla, že taťka nejspíš dneska nebo zítra zemře ... obě jsme propadly v pláč... V první chvíli mě napadlo, že musím jet okamžitě za ním a v hlavě mi běhalo tisíc myšlenek a říkala jsem si že to přece nemůže být pravda. Minulý rok bojoval o život a málem jsme o něj přišli ale on to zvládl, zabojoval, nevzdal to tak teď se přece nemůže stát tohle... Nevěděla jsem co dělat, a když jsem čekala až Tom přijede z práce napadlo mě jediný... a jako kdybych mluvila s taťkou, běželo mi v myšlenkách - Nemůžeš mi přece umřít táto, celou dobu jsi bojoval, naučil se znova chodit a to by přece nedávalo smysl, kdybys nás tu teď nechal... Ale jestli je to vážně tak špatný, jestli se to nedá zvládnout, počkej na mě prosím. Počkej na mě ať můžu být u tebe.
A on na mě vážně počkal. Lítala jsem kolem něj s telefonem, volala znova do Prahy, šla jsem hledat doktorku abych se jí zeptala proč na sobě nemá přístroje, proč jen čekají a nic nedělají...ale nenašla jsem jí, nebyla na oddělení. Umíral člověk - její pacient a ona tam nebyla.
A jen co jsem si k němu sedla a chytila ho za ruku, usnul napořád. Počkal na mě.
Nikdy jsem nepoznala většího hrdinu.
A vím, že kdyby nepřežil už tenkrát, nikdy by neměl šanci všem ukázat jak velký hrdina doopravdy je.
Nejlepší táta na světě <3



You May Also Like

0 komentářů