v hlavě

by - června 06, 2019

 


  Dokážete trávit čas jen sami se sebou? Tím myslím se svýma myšlenkama, bez telefonu, sociálních sítí nebo sluchátek v uších, ničím neovlivnění. Já jsem v tomhle ohledu ušla kus cesty a tak bych se o to chtěla s Vámi podělit a možná Vás tak trochu inspirovat k tomu, aby Vám ten čas kdy poznáváte sami sebe a pronikáte ještě o něco hlouběji do vlastních myšlenek nepřipadal jako ztracenej a neměli jste pocit, že Vám něco utíká když nemáte po ruce ten virtuální slunečnej svět schovanej v tý malý krabičce, bez který už snad ani neumíme opustit dům. Umět k sobě totiž správně promlouvat a cítit se komfortně s vlastníma myšlenkama je podle mě základ celý dokola opěvovaný sebelásky a životního štěstí. Není to totiž ani o tom co člověk vlastní nebo jak vypadá, je to o tom jak sám sebe a okolnosti dokáže vnímat. Co tím chci říct je to, že mnohdy v nás okolní svět může vyvolávat pocit, že když nebudeme takoví a makoví, nemůžeme být dostatečně dobří, vyjimeční, krásní nebo dokonce šťastní a často v honbě za tím ideálem, kterej je vlastně nedosažitelnej protože se neustále mění a vyvíjí někde zapomeneme ten kus sebe, kterej milujeme. Ten kus sebe, kterej je reálnej, surovej, krásnej a jenom náš.

  Tím, že jsem teď měla hodně času na poznání sebe sama jsem zjistila jak moc mě tyhle věci dřív ovlivňovaly a některé třeba ještě dneska ovlivňují. Byla jsem v tom všem ztracená. Ve světě. Sama v sobě. Když zemřel taťka, měla jsem pocit, že musím být silná i když ten rok potom bude hroznej. A on (ne)byl. Byl hroznej uvnitř mě, protože jsem se s tím vším nedokázala vypořádat i když jsem se tak moc snažila být silná a všechno zvládat, tak jsem si prostě dlouho nepřipustila, že to vlastně vůbec zvládat nemusím. Že je v pořádku, když přiznám, že to bolí a že nevím, jestli to zvládnu. Když budete dělat hrdinu, tak Vám totiž nikdo na pomoc nepřijde. A tak jsem přestala všechnu tu bolest a smutek potlačovat, protože jsem cítila, že jediná cesta jak se z toho všeho můžu a dokážu dostat je skrz to všechno, že si to prostě musím prožít, cítit tu bolest i za cenu toho, že budu smutná, nepoužitelná, ztracená a nechat to postupně skrze mě odplouvat. A vím, že to asi nikdy úplně neodpluje, ale taky vím, že se díky tomu můžu posunout někam dál. Měla jsem totiž pocit, že jakmile ten rok uplyne, všechno bude jako dřív. Já budu jako dřív, že to prostě musím nějak zvládnout a pak už to bude zas dobrý. Vůbec jsem si neuvědomila a nepřipustila, že nic nebude jako dřív, protože tu taťka už není a nebude a ani já už nebudu jako dřív. Měla jsem pocit, že ode mě svět čeká, že budu silná a všechno to zvládnu a i když často jsem měla pocit, že to zvládám, ztratila jsem se někde mezi řádky a tak strašně moc jsem se v tom všem zamotala, že jsem nakonec přestala věřit tomu, že to někdy dokážu překonat. A tím, že jsem vždycky silná byla a všechno zvládala, tak jsem si najednou přišla nemožná, neschopná a k ničemu.

  Asi nikdy nebudu taková jakou mě svět chce a jaká bych měla být ale nejdůležitější pro mě je to jak se cítím sama se sebou. To se totiž odráží ve všem ostatním. Protože když si řeknete, že jste nešika, nešťastník nebo smolař, tak jím nejspíš opravdu budete... ale když začnete milovat svůj život, svoje tělo, odraz v zrcadle, budete jako magnet na štěstí. Tak začněte u sebe, zkuste pomalu poznávat sami sebe a to, co od života opravdu chcete a začněte se učit milovat každej kousek sebe ať už je uvnitř, nebo na povrchu, protože tohle jste vy a váš život a jiný tělo ani život někoho jinýho nedostanete. Tak se přestaňte bát a ukažte světu všechny svoje stránky i ty silný, i ty slabý, protože není nic špatnýho na tom přiznat si, že nejsme perfektní a ani nikdy nebudeme.

You May Also Like

0 komentářů